Z moře večera dech vane,
ochlazuje žhoucí vzduch,
vršky palem rozhoupané
oživuje divný ruch:
smaragdové listů řasy
šepotají tichou zvěst —
Večerních to stínů hlasy,
duchů tajný zpěv to jest.
Rozumím já listů šumu,
ztlumočím vám duchů vzkaz,
podvečerní palem dumu,
pohroužených v zašlý čas,
kdy háj tento ve svém stínu
viděl volný národ kvést —
Ach, to v šerém věků klínu,
ach, to dávno, dávno jest.
Volnými jsme lidmi byli,
patřila nám tato zem,
pro sebe jsme ryli, sili,
lán svůj střehli proti všem,
vítězné jsme vedli války
za svůj krb a za svou čest —
Jako z nedozírné dálky
matně ševelí ta zvěst.
Svoji vůli, svoje statky
měli jsme i svoji čest,
nežli našich myslí zmatky,
naše viny stihl trest,
nežli ve prach slávu naši
strhla cizí pěst a lest — —
Palem zkazku nyní plaší
biče svist a pouta chřest.