Tam v otců sídle, slavném Vyšehradě,
Kněz Neklaň mírný sedí s kmety v radě,
Teď každý v svaté osudí svůj hází hlas;
Tu v dveřích síně Durynk se okáže,
I stal se ruch — kněz udiven se táže:
„Co tě sem přivádí v tak nepříhodný čas?
Což nemohl jsi prodleti tu chvíli?“
„„Nezazli sluze o blaho tvé píli!
Já kvapím zvěstovat ti šťastnou novinu,
A vím, že mně ji odměníš co kníže!““
„Kdy věc tak vážná, tedy přistup blíže,
A přednes ji, rád já ti smělost prominu.“
„„To, pane, víš — kdo nechce škodu míti,
Hleď jen, by nedal jiskře ohněm býti.
I tobě hrozila jest jiskra plamenem —
Já tuto jiskru zhoubnou záhy zhasil,
A tím i tebe i tvou zemi spasil,
Jež snad by oheň pak byl zhubil v lůně svém.““
„Jaká to jiskra, pověz!“ kněz se táže.
Ten krzno odhaliv, hned z pod své páže
Šat bílý vyndá. — „„Zde ta jiskra, pane, hleď!
Tu zhasla jedna sekery mé rána,
A tou jsi zvolen za Luckého pána,
Teď bez strachu na Pražském, Luckém stolci seď.““
To mluvě bílé roucho porozhrne,
A hlavu na stůl hodí — všecko trne —
Od hrůzy této všech se oko odvrací.
Zrak umřelce, hle, zdá se posud skvíti,
Na ústech nevinný ten úsměv tkvíti —
Však nemysli, že žije — viz, jak krvácí!
Kněz zvolá: „Kdož by uvěřil v tu zlobu!
Ten starec šedivý, tak blízek hrobu,
A vraždí chladně žáka svého — dítě své!
A za krev nevinnou chceš ještě dary?!
Mzdu zasloužil jsi, ano, lotře starý,
Než která se tvé vině rovná strašlivé!
Za ten tvůj zločin není žádné muky,
Ni katovy ty nejsi hoden ruky!
Než abys dostal předc, jak žádáš míti, dar —
Zvol sám si smrt! Buď meč si v tělo bodni,
Neb s výše skály svrhni se — neb pod ní
Tam v hloubi pohřbi se, kde proudů mocný var.“
Tím Durynk zaražen ku knězi vzhledne,
A trne víc a víc, a tvář mu bledne, —
„„Já starý blázen! znal přec babské srdce tvé,
A zklamu se! — Žel, že jsem zhled’ ty kraje,
Tu zemi proklatou!““ Tak vztekle laje,
A z síně kvapí — zoufale si vlasy rve.