V Lucku na rovině stojí
Dračov hrad;
Údolí to krásou slyne,
Lukami se Ohře vine,
v trávě had.
Od Neklana údolí to
I ten týn
Za sídlo má Durynk starý,
A s ním Vlastislava jarý
Zdislav syn.
Zima jest, mráz na oknách
Prokvetá;
Slunce ve vší blesku kráse,
Křišťály pláň bílá zdá se
Posetá.
Jedle, jak cos zlého tušíc
Sténají —
Sníh je tíží jako stáří;
Po řece tam led rybáři
Sekají.
Jací to dva poutníkové
Jdou přes led?
Jde to Durynk, čelo mrače,
vesele si Zdislav skáče
Za ním v sled.
Durynk stane u výseku.
„Sem hle pojď,
Tu je rybiček! — jen hbitě!
Máš-li drobečků, mé dítě,
Hoď jim, hoď!“
Chlapec klekna drobty sype,
Plesá: „„Hleď,
Jak se honí na pokraji,
Jak jich barvy pestře hrají
V slunci teď!““
Plesá hoch, leč kmet se změnil
V příšeru;
Náhle oko děsně blýskne,
A již ruka křečně tiskne
Sekeru.
Zvednuv pádnou bradatici
Od boku —
Tne — a již se hlava koupá,
Po vlnách se zmítá, houpá
v poskoku.
Nevinňátka ples se v chrapot
Promění;
Vlny krví zčervenají,
Rybáci se v outěk dají
Zděšeni.
Pryč — by oko hrůzy té víc
Nezhledlo!
Vrah však chladně hledí k zemi,
Ďáblí úsměch dí: „To se mi
Povedlo!“