Černě pnou se k nebi zpousty kouře,
Jako v půtce bohů s titany,
Když jich zpupné plémě v drzé zpouře
Nebe chtělo zbořit balvany:
Hltavými šlehá rameny
Oheň, a jak pekla černé pluky
Těká to tam mezi plameny;
Krajem hučí divé plesů zvuky.
Jaká hrůza! — co to za divadlo?
Aj, to hoří město Vlastislav;
Právěť dobyto — a strašně padlo,
Jež co kouzlem v život vyvolav
Bojovný byl Vlaslav oslavil;
Když pak Čestmírem byl v boji zhynul,
Hned se vítěz před ně postavil,
A hrad ztečen, dřív než den byl minul.
A již plamen vůkol k nebi šlehá,
Již jen zřídka slyšet mečů zvuk,
Pražské vojsko divě sem tam běhá,
V ohně praskot mísí plesný hluk.
Na sutinách kníže Neklan stojí,
Lechů, vládyk zbor mu po boku;
Zamyšlen tu kloní hlavu svoji,
Slza leskne se mu ve oku.
Lidé jeho vůkol plesají:
„Vítězství! Buď Neklanovi sláva!“
On však vítěz truchlí potají,
Svého Čmíra žalně oplakává.
Outlou duši jeho druha smrtí
Vykoupená sláva kormoutí;
Víť, jak snadno osud moc zas zdrtí,
Muselť Vlastislav sám zhynouti.
An tak myslí — kol se ozve šum,
Zbor se blíží, slíčné dítě vleka:
Zrak co trnky věští bystrý um.
Krásná tvář jak z krve je a mléka.
„Zdráv buď Neklan! zboru hlasy znějí;
Pražské kníže, Lucka pán buď zdráv!
Tuť syn Vlaslavů! hle bozi chtějí,
By byl trestán krutý Vlastislav!“
„Pomsti na synu teď otcův pých,
Protož ti jej bozi v ruce dadou!“
„„Kdož dost moudrý sám? Já v činech svých
Rád se řídím moudrých kmetů radou.““
Takto Neklan dí; tu z dlouhé řady,
Ze družiny vládyk, vyjde kmet.
„Slavné kníže, dí, nač třeba rady,
Nevím, jak se možno rozmýšlet?“
„Jak nás Vlaslav mučil, pane, víš!
Zhub teď v synu celé jeho plémě;
Živ-li — na stolci jist nesedíš,
Sotva vzroste, zbouří opět země.
Nevraždil nás také Vlaslav krutě?
Budiž rovnou mírou odměnín!
K prsoum našich žen chtěl psy dát chutě,
Pravou pomstou zahyň jeho syn.“
Dí mu kněz: „Tvé rady nepravé
Děsí se a hrozí srdce moje!
Nechciť já mít ruce krvavé,
S dětmi nemá Neklan žádné boje!
Já mám vraždit nevinné to robě?“
Tu se vlídně k chlapci nakloní
Pozvednuv jej líbá, tiskne k sobě,
Pohnut jsa, až slzu vyroní.
„„Milý, neboj se! dí vlídným hlasem;
Kde je Durynk?““ a kol pohledí,
Vyjde stařec! se šedivým vlasem,
K zemi skloní se — a kníže dí!
„„Durynku — tys človek zkušený,
Ty buď jeho pěstounem a rádcem;
Hleď by v písmě byl dost učený,
Pomni též, by dobrým stal se vládcem.
Z křivdy zdroje nejde blaho žádné,
Práv pak nemám k jeho dědinám;
Nech do muž sám jimi moudře vládne,
Štěstím jsa všem Luckým krajinám.““
Nad tím vzplesá Pražský, Lucký lid,
Mnohý muž tu v slzích stojí němý;
Šlechetný čin zjednal vlasti klid,
Ples a sláva knězi po vší zemi!