Oj! v neděli z porána
Šla na kvítí Johana.
Drobnou routu trhala
A věnečky vázala.
„Můj věnečku zelený,
Ty se dočkáš koruny!“
I přijel k ní mládenec:
„„Prosím, panno, o věnec!““
„Oj! ty nejsi mládenec,
Ale z pekla rozenec!“
„„Po čem jsi mne poznala,
Že jsi mne tak nazvala?““
„Po koníku, po vraném,
Po sedélku červeném.
Po bičíku smoleném,
I po tobě po samém.“
„„A ty nejsi panenka,
Dvou dětí jsi matinka.
Jedno leží v stavení,
Na něm kupa kamení.
Druhé plyne po vodě:
Již je po tvé svobodě!
Sedni, panno, na můj kůň,
Povezu tě, kde můj dům!““
„Nevím sama, mám-li jít,
Chci se s matkou poradit.“
„„Měla jsi kdy svévolit,
Mohlas dost se naradit.““
Jak ji chopil, tak nese,
Po boroví, po lese.
Bory, lesy šuměly,
A větve se lámaly.
„Nenes mne tu po boru,
Stýská se mi po dvoru;
Ale nes mne rovinou,
Tesknosti mne pominou.“
A když byli u dveří:
„„Hola! bratře, otevři!
Nesu duši i tělo,
Které peklu dospělo!““
„Co ta panna dělala,
Že se nám tu dostala?“
„„Dvé děťátek zabila
A ve věnci chodila.““
Posadil ji v zástolí
Až po páždí do smoly.
Jak ta smola kapala,
Tak ta panna plakala.
I viděla z daleka
Pocestného člověka.
„Jdi, člověče, k nám domů,
Nepovídej nikomu.
Jenom matce, otcovi,
A staršímu bratrovi.
Mají doma ještě dvě,
Ať jich kářou víc než mne.
Ať do hospod nechodí,
Chlapců s sebou nevodí.
Mne hospoda zkazila
A na věky zmařila.“