Běda, již tuhnou seslablé mé oudy.
Hrozný strach svírá utrápenou duši;
Mladistvé v žilách stydnou krve proudy,
Celý můj život pozvolna se ruší.
Nevykvětou již uvadlé mé líce,
K činu již nezbujaří moje ruka,
Záměry mé již nezdaří se více,
Blíží se smrt a strašná její muka.
Nuž tedy všickni, co jste věrni byli.
Dělili semnou rozkoše i tísně,
Co pracovali k jednomu jste cíli,
Vám odkazuji poslední mé písně.
Vy jenom znáte upřímné mé touhy,
Vy jenom o mém utrpení víte,
Vy jenom znáte oumysl můj pouhý,
Vy jen mým písním nejlíp rozumíte!
Tobě buď, bratře, denník za dědictví,
Věrnýť to obraz nešťastného žití;
Čítej v něm pilně, a z mého mladictví
Šťastnějším uč se, nežli já byl, býti.
Ten bílý šátek, v nějž jsem slze líval,
Boženo, vezmi v poslední mé době;
Na znamení, že jsem vždy věren býval
Přátelům, vlasti a milenko! tobě.
Sestřičko malá, tobě dávám lyru,
Naladěnou sic pro válečné zpěvy;
Hlučně jí břinkej, samať ona k míru
Se uchlácholí v jemných rukou děvy.
Běda, již svadlé nezkvětou mi líce,
Již nezbujaří k činu moje ruka;
Záměry mé již nezdaří se více,
Blízká je smrt i strašná její muka.
Nezhasne duch však, v smrti výše vzplane,
A pro máť zemi při mém nuzném hrobě
Několik husích pírek pozůstane,
Jimiž jsem k nebi polétával sobě.
Duše má letiž na břeh na Dněprový,
Tam ve kraj pustý, daleký a suchý!
Leť na Límany, zaleť na ostrovy,
Tam ještě potkáš pradědů mých duchy!