Nebe zakaleno jako hříšná duše,
Luna z mraků prosvítá jak slabé svědomí;
Vichr bouří, noční poklid v Praze ruše,
Zmítá sníh a v kotoučích jej vznáší nad domy.
Co se černá pode Vyšehradem v dole?
Olše je to samotná, jenž větrům vzdoruje!
Co se míhá v ní, co chýlí větve holé?
Co to praská, vichřice kdy mocněj’ zaduje?
Olši tu hle, zvolil za hrob — za své máry
Sám si Durynk, zrádný pěstoun cizinec!
Škaredý čin škaredé též došel káry —
K jiné smrti nesmělý vrah zdech’ co bázlivec!
Vítr nyní bílým vraha vlasem věje,
Jako upír hledí do tmy hrozný jeho zrak.
Vítr lká proň, jak kdy ďáblů zbor se směje,
Slzí déšť, sníh za rubáš má — příkrovem mu mrak.