Volnosti! Národův ty zlaté věno,
šlapána člověkem až k ustrnutí,
ty dítě bolestného procitnutí
a vražděné zas, sotva narozeno!
Buď pozdraven, ty svite v tuhé mlze,
ty růže spanilá a plná těchy:
tvé kořeny — to lidstva dávné vzdechy,
a rosa tvá — to horské naše slze.
Tys píseň písní, kterou lidstvo skládá;
kdo slyší tě, okřívá v srdci vřelém,
kdo pojme tě, stává se spasitelem,
kdo zpívá teď, na kříži v bolech strádá.
Ty chráme velebný! kam oko patří:
za každou šlépěj svaté na smrt vlekli,.
za každý kámen krve proudy tekly,
by ti, kdo vejdou, v něm se stali bratří.
Ty vznešený jsi cedr nad Libanem;
stín upachtěné hrudi chladu skytá,
a vůní dýše hlava porozvitá,
kdy ruka sprostá rozkláci tě lanem.
Ty matko milostná, již duch můj světí!
Že z ňader tvých života mléko pili,
vyhnanstvím se ti za to odměnili,
a kdo tě vyhnali, jsou tvoje děti.
Vidím tě, svatá, ve postavě bědné;
ku skalám přikována božská ruka
a hlavu zasypaly smíchu muka:
kdy zase lidstvo s tebou na trůn sedne?
(Z Goara.)