Nad ouvozem na rostině
švitořivý vrabčík seděl,
vůkol sebe po krajině
potutelným očkem hleděl;
vrtěl sebou, poskakoval,
na pocestné pokřikoval
pronikavým hlasem svým:
Čimčarara čim čim čim!
Ouvozem tu kůň jde starý,
přijde k vrabci, mluví k němu:
»Uleť, vrabče, chutě vari!
Kocouři se ženou k sněmu,
již se blíží tuhle dolem,
co nevidět půjdou kolem;
prchni, sice tebe sklidí —
víš, co kocour nevyslídí!« —
Vrabčík se naň podívá,
usmívá se, usmívá,
pak mu pyšně odsekne:
»Dobře, dobře — vyřídíme,
my se u nás nebojíme,
našinec se nelekne.
Ať se každý o svou kůži stará,
čim čim čim čim čimčarara,
čimčarara čim čim čim,
co mám dělat, to já vím.«
Kůň jde volným krokem dále,
vrabec však svou vede stále:
»Hlehle pána rozumného
z kraje trochu loudavého,
s hlavou k zemi sklopenou,
jak mi s tváří učenou
moudré dává naučení!
Vždyť má uši,
které oslu jenom sluší;
at mne luňák —
když to osel není!
Nebojím se sedláků,
jiných přece jonáku,
nehrozím se —«
Však hle! šust —
kocour divě z roští vyletí,
vrabce lapí —
chňap a chrust —
naučí ho věčně mlčeti.