Slunce ohněm zemi praží,
žár se žhavě se zdí sráží
na vojína, an na stráži
v Schönbruně dlí na popraží.
V tom vykročí do zahrady
ven z paláce vážný kmet;
po boku mu na poskoku
pacholátko plné vnady,
svěží jako jarní květ.
Strážce blahou úctou vzplane,
a jak socha, nehna okem,
po vojenském mravu stane.
Což to? Dítě vázne krokem —
tklivě hledíc na vojína,
za kmetem jít zapomíná.
‚Hle, dědoušku, my jdem z hradu
ven do sadu pro ochladu,
a ten chuďas co tu zkusí,
že výsluním chodit musí.
Kéž mám peněz, bych mu za tu
útrapu cos dal v odplatu.‘
Stařec pohnut dítě hladí,
žádost jeho hojně hradí,
pacholíček v libém plese
vojínovi peníz nese.
Vojín trna radost cítí,
slza v oku se mu třpytí,
ale dar se zdráhá vzíti:
»Zaplať Pán Bůh, drahé robě,
čin a dobrou vůli tobě!«
Dítko stoupne od vousáče
smutno, až mu srdce pláče;
lítostnými jme se slovy
žalovat nezdar dědovi.
»Ovšem«, děd odvětí vnoučeti,
»málem vypadlo mi z paměti,
zákony co strážím dějí:
darův bráti že nesmějí.
Než sám se hleď pokusiti,
dar svůj v torbu mu vložiti.«
Zmizlá radost v dětské tváři
novým zábleskem se září.
Opět kvapí k vojínovi,
po torbě mu rukou loví;
leč úsilí všecko plané,
torby rukou nedostane.
Aby přece dosáh cíle,
děda jme se prosit mile:
»Rač zastoupit mne malého,
vlož vojínu daru mého.«
Kmet blahotou všecken čilý
k miláčkovi se přichýlí,
v mladé líce jej celuje,
k výši torby pozdvihuje,
ať, po čem ho vůle táhne,
rukou něžnou sám dosáhne.
Vojín po vojenském mravu,
ač vše vidí, slyší, cítí,
ač mu pohnutím se chvíti,
nepohnutě drží hlavu.
Ač mu srdce v těle výská,
pevně k tělu zbraň přitiská.
Husté s očí jen krůpěje
jeví, co se v mysli děje,
když na ruku milovanou
proudem neustálým kanou,
na tu, kteráž dar mu dala,
i tu, jež dát pomáhala.