Černá noc perutě krajem rozložila,
nebesa své oči za oblaka skryla;
aj! což tamto v dáli na tom chlumě zříti?
co se to tam kmitá, co se to tam svítí?
Jsou-liž to bludičky z cesty svádějící?
čili jest to chýše plamenem hořící? —
Bludičky by chodce v propast zaváděly,
chýši by rolníci vodou zatápěli.
Nejsou to bludičky, ni horoucí chýše,
tamť hranice strmí, děva s děckem výše.
Kolem děvy bílé rudou zář je zříti —
toto se tam kmitá, toto se tam svítí!
Před hranicí stojí jinoch zarmoucený,
Milvoj to nešťastný, z vlasti vypuzený.
Levice junova k sloupu přikována,
do pravice zbraň mu ocelová dána.
»Okovy a meč máš! — vol v porobě dlíti,
aneb se svou druží na svobodě žíti!
Budeť brzy pozdě — rozhodni se, škůdce,
obětuj milenku —aneb svého vůdce!«
Takto pohan velí, a jun tiše stojí,
černé oči v slzách, srdce v krutém boji;
on hned k dívce hledí, on hned k soudci zírá —
takto hledí lvice, když jí plod vybírá!
A hle! plamenové bujně vzhůru pnou se,
rudí požárové k dívce přihrnou se;
máť plačící robě vzhůru vyzdvihuje:
»Milvoji, spas dítě!« z ohně vykřikuje.
Hoj! tuť jinoch, sevřen hněvem a lítostí,
zasměje se smíchem divé zoufalosti;
on tu jednou ranou levici svou přetne,
on tu druhou ranou soudci hlavu setne.
On ne krokem kráčí, ale orlem letí,
se drahou by zhynul plamenův obětí.
Ustrne pohanstvo nade smělým činem,
an tu v ohni stojí otec, matka s synem.
A hle! plamenové výš a výše pnou se,
rudí požárové k středu přihrnou se —
a tré sličných těl již v náruč smrti klesá,
a tři krásné duše letí na nebesa.
Diví se pohanstvo síle věry kříže,
povolává kněžstvo, chtíc ji poznat blíže,
a než třikrát sedm dní jest uplynulo,
tři tisíce pohan ku kříži přilnulo.