Letí oblaka přes lesy pusté
a luzní snové přes hlavy lidské,
ach, sledu za sebou nenechávají! —
Jak pod javorem, požloutlým stromem,
čistá se prýští na dol studánka;
a dívčina sem mladá přichází,
v kovaná vědra vody nabírá,
vody nabírala, pod javorem sedla,
bílé ruce klesly, hlavu přiklonila,
sama ona k svému srdéčku toužila:
»Samotná neroste v poli kalina,
a samotná bydlí v lidech dívčina;
není příbuzného, ni bratra, ni sestry,
otce a matičku země zasypala,
a milého druha vojna odjala,
vojna odjala a krajina dálná.«
Nestaví děvče na údolíčku
z drahých kamenů knížecí zámky;
a ona staví na údolíčku
z drobných myšlének jen dvě chaloupky;
v jedné matička s otcem přebývá,
a v druhou ona s milým přibývá,
vedle chaloupek pěkná zahrádka,
dosti v ní kvítků nejedné barvy,
a ve chaloupce nejedné radosti.
Podzimní vítr po dolině táhne,
on milé chaloupky i sad odvívá,
v dívčinino srdce smutek zavívá.