Ba vstal. Už dlouho nade hrobem jeho
jsem plakal slzy bolné bez ustání,
až odplavily kámen hrobní z něho,
a národ vstal zas k svému povolání.
A národ vstal! Však, kdeže jeho sláva?
Ta ve mohylách leží pochována;
jen ponenáhlu vnuk ji vykopává — —
ach, kdy mu celá, celá bude dána?…
Však mysl trudná zase naděj’ chová,
když vidím, vlasti, tvojich po krajinách,
an dávných otců zlatá víry slova
zas vryta synům srdce ve hlubinách;
an národ ve zápalu ohně svata
se k činům slavných předků cítí vzňata;
a s úctou zírá ku svým velikánům,
a s úctou kráčí k pozemským jich stanům.