Už dávno, dávno bloudím teskným okem
po širých vlastech ubohé té země;
zřím chýše, hrady a za každým krokem
se žal a lítosť nově budí ve mně.
Ach, po hustých už hrobech znám tě cele,
ty nejdivnější mezi světa kraji;
tvých reků kosti tlí zde zpráchnivělé,
a cizí plémě pánem je v tom ráji.
Už zpomínka mi dávná letí hlavou,
jak před stalety národ jeden celý,
že nad vše kladl otců víru pravou,
že volnosť bránil svými statky, těly —
za živa ve hrob temný pochovali
a na hlavu mu těžký kámen dali…
Ten národ — žel, že upad’ v zapomnění!
On prvý nauku Krista ve životě
chtěl ztvrdiť a očistiť z poskvrnění —
a za to umříť musil na Golgotě.
Však, aj co vidím — kámen odvalený,
a nade hroby míhají se stíny!
Zda nevstal snad tu národ ujařmený,
by ztrestal vrahu svojich těžké viny?!