Kéž možno v lýru takých zvuků klásti,
bych jako velcí pěvci podle trůnu
moh’ synů tvých pěť velikosť, má vlasti!
Hle, drahokam zas jeden ve korunu
tvou zasazen, tam skví se slunce září!
Z tvých velkých synů zas ti vrácen jeden,
ta chlouba naše přede světa tváří,
jenž zbudovať chtěl světu nový éden.
On víru novou založiť chtěl v lidu,
ač nebyl knězem z Říma posvěceným,
a umírniti láskou lidstva bídu,
je vésti k cílům Kristem vyměřeným.
A jako Mistra Tvého upálili,
tak símě Tvoje mečem vymítili!
Však otupělo ostří meče časem,
a símě Tvoje svatou vůlí Páně
se rozhojní a povyroste žasem,
že marna bude kletba Říma na ně.