Liška velmi chytré zvíře —
ač prý není všechno k víře,
co se o ní roztrousilo,
jak se snažila všemožně
dosáhnouti zralé hrozně;
a jak se jí poštěstilo
ošiditi dravce vejra.
Jindy pak as půldne ztrávila,
hlásek vrány chválila,
aby dobyla kus sejra;
nebo jak prý králi v nemoci
všecko pospíchalo k pomoci,
jenom liška venku stála,
do vnitř vstoupiti se bála. —
Pročež také Chytrouškem vždy sloula.
Uplynul již ale dlouhý čas,
co ztratila liška hlas. —
Bylo to za času Rybrcoula.
Nyní do konce již oněměla,
chytré kousky zapoměla,
v tiché samotnosti žije,
místo vína vodu pije,
jen kdy strava nestačí,
z nouze teprv pytlačí,
mladé honí zajíce,
koroptve a slepice.
Ptám se ale, proč pak asi
mlčí již tak dlouhé časy?
Ztrpení jen, hned to zvíte!
pravdu čistou uslyšíte!
V oné znamenité době,
kdežto ještě mluvila,
pozvala si kunu k sobě,
mnohou věc jí svěřila,
takto k paní kmotře pravila:
„Buď mi svědkem, bledá luno,
že ti, milá kmotro kuno,
jasnou pravdu svěřuji,
s právem, že si stěžuji;
včera již jsem uzavřela
řemesla se odříkati,
neb že jsem dávno nahlížela,
že se chytrost nevyplatí.
Lidé, tito nevděčníci,
též mé kousky již provádí,
jeden druhého podvádí;
po mně však co vražedníci
v poli, v lese stále slídí,
myslíc, že mně z světa zklídí.
Kozí mou se odívají,
zkřehlé oudy ohřívají!
Ode mne se naučili,
jakby dobře živi byli,
jakby pouhou chytrostí,
bez práce a těžkostí,
chléb vezdejší vydobyli.
Nyní však ti pranevděční žáci
takovou mne měrou zpláci!
Uzavřeno, dokonáno!
Až pak zítra časně ráno
slunce zjasní krajiny,
v divé zajdu pustiny.“
Pak se ještě obejmuly,
jedna druhou políbily,
bolestně se rozloučily.
Chytrost liščí od těch časů
v lesích není k nalezení;
jak nám svědčí mnoho hlasů,
v lidské přišla pokolení,
v tom důkaz dává hlasitý,
mnohý člověk „liškou podšitý“.