Kmotra, která venku bděla,
k sousedce se rozběžela,
rozkřikla se na zápraží:
„Tu to máme! Ten ji zblaží!“
„Mluvte, mluvte, když ho znáte!“
„Pastýř Matěj! Tu to máte!
Chlapík silné, velké kosti,
věrný obraz ohyzdnosti!
Tohle bude v obci mela!
Všude jsem to pověděla;
pyšné Zuzce spadnou rohy,
přeje jí to chasník mnohý.
I já sama přeju jí to!“
Na to druhá: „Mně ho líto!
Onehdy jsem v lese byla,
s nůší svou se uhmoždila,
Matěj snad mé stesky slyšel,
stál tu — nevím, odkud přišel,
mluvil ke mně vlídná slova
nes’ mi nůši do domova. —
Má on chuďas trudné časy;
že mu Bůh dal rudé vlasy,
posměchem je celé chasy.
Nemoc ryla v jeho tváři,
z očí však mu oheň září;
kladivem jak pírkem točí,
neradno mu smát se v oči.
Živí otce invalidu —
Takových je málo v lidu.
Zkrátka: je to dobrá duše!“
Na to druhá řekla suše:
„S Bohem!“
„Kam pak?“
„K Zuzce zajdu!
Uslyšíte, jak ji najdu.“