Zase noc je snivá, krásná,
opět s nebe luna jasná
rozlévá své šeré svity,
v trávě cvrká cvrček skrytý,
zachvívá se travka tenká —
A v té lípě u okénka,
když se na ni větřík spustí,
větve jaksi divně šustí —
lidské srdce v nich se kryje.
Půlnoc bije. —
Zuzka nespí, mysl její
k neznámému dobroději
spěchá jako motýl v letu.
Kdo k ní mluví věncem květů,
zlatým ptákem v krásné kleci?
Proč se tají? — Divné věci!
Srdcem Zuzky touha chvěje.
Venku kdosi takto pěje:
Dřímej dobře, děvo milá,
holubičko moje bílá,
a měj sladký sen.
Z jara, v létě, v podzim, v zimě
v mých snech býváš vždycky při mně —
dřímej, dřímej jen!
Dřímej sladce, Zuzko milá,
kéž bys vždycky šťastna byla,
dřímej sladký sen!
Nepřišel jsem tebe trudit,
ani zpěvem ze sna budit, —
dřímej, dřímej jen!
Zuzce prudko srdce buší,
zvuky ssaje celou duší,
v měsíce jas ven se dívá —
před oknem jen lípa kývá —
nikoho tu kolem není —
Však to lípy šelestění!?
V tom tu kdosi s lípy skočil,
úprkem se k lesu stočil.
Zuzka vzkřikla, klesla na zem’,
v žilách krev jí stydla mrazem.