Sešly se dvě výměnkářky,
vedly svoje zvyklé nářky,
kaboněny suché tváři,
pomlouváni hospodáři.
Na to jedna: „Kmotra milá!
Jestli pak jste pomyslila,
že dvě léta tomu právě,
co jest Zuzka všude v slávě;
zítra tomu rok již celý.
co jsme prvně uslyšely
trylky zlaté hlavy ptačí —
Rozum na to nevystačí!“
„Máte pravdu!“ — druhá vece —
„věděla bych ráda přece,
kdo ten dárce všem nám skrytý?
Snad to slídil znamenitý,
který spolčen s satanáši —
pyšné Zuzce dary snáší.
Nechať umru na tom místě!
selský hoch to není jistě,
nebo ten je na to hloupý,
spíše džbán než ptáka koupí —
a ta klec — to žádná láce,
ale drahá, pěkná práce!“
— „Však to zvíme“ — první na to —
„bude nám to státi za to.
Jistotu v tom musím míti.
Přes noc venku budu bdíti,
poznati ho mám sto chutí,
neujde mi ani hnutí!“
— Řekla druhá: „U mně z rána
káva bude uchystána —
přes noc vždycky chladno bývá,
a když káva rozehřívá,
dobře se to hovořívá.“