Minul rok, a Zuzka milá
o dárci v něm mnoho snila. —
Zase noc je jarní, jasná,
opět září luna krásná
na nebeské, zlaté báni,
není dlouho do svítání.
Co to Zuzka vidí, slyší?
Jako z jasných nebes výší
zlatožluté pěkné ptáče
nad okénkem v kleci skáče.
Dárek nový! Jaká píle
jeví se tu v jemném díle,
ptáče v kleci tak jí zpívá,
jak když duše Boha vzývá!
Klícku v okno postavila,
hluboko se zamyslila,
zamyslila, zadumala,
a snad také zavzdychala.
Jako předka nit když svíjí,
tak den po dni zvolna míjí —
Ptáček zpívá sladké zvučky,
jídá cukr Zuzce z ručky,
nikomu se lapit nedá,
jenom Zuzce na dlaň sedá,
ďobá do ní lichotivě,
v očka se jí dívá tklivě,
když ho Zuzka prstem hladí;
ale dárce neprozradí,
marné všecko její ptaní,
nevedlo jí k stopě ani.