Ticho bylo v temných lesích —
Vzešla luna na nebesích,
lila k zemi zlaté svity,
cvrček cvrkal v trávě skrytý;
ze studánek vodu nesa,
vyplul potok na kraj lesa,
skokem, pádem po kamení
šuměl tklivé pozdravení,
obtékaje statek blízký
na pokraji vlídné vísky.
Zašustěly kroky venku —
Přišel kdosi ku okénku,
za nímž Zuzka, děva milá,
na postýlce sladko snila,
ověnčil jí okno kolem,
a pak ve tmách s tajným bolem
jako plachý stín se ztratil.
Měsíc s hůry věnec zlatil.
V blízku, v dáli ticho všude,
v trávě cvrček svou si hude,
les i potok hravě šumí —
kdo má srdce, porozumí.
Ráno vstavší Zuzka milá
nemálo se podivila,
a pak sobě pomyslila:
Kéž bys mohlo, kvítí milé,
pošeptat mi této chvíle,
která ruka štědrá, milá,
tebe v krásný věnec svila,
která tebe tajně venku
připjala mi na okénku;
dala bych tě na podnoží
do kapličky matce boží!
Takto věnec vonný, svěží
před očima Zuzky leží;
jeho květ i jeho krása
výmluvnými slovy hlásá
lásku tichou, čistou, velkou,
která snad je trpitelkou;
ale jméno, dárce jméno
zůstává jí utajeno.
Dala věnec do kapličky
na podnoží u Rodičky,
a že dobrá duše byla,
za dárce se pomodlila.