Léta plynou jako voda —
nevrátí se — snad jich škoda?
Někdy ovšem, když nám nosí
vzpomínkovou krůpěj rosy
na květ duše, který zvadá. —
Stín vždy podle světla padá.
Kde je Matěj? Šel svou pěstí
ve světě si hledat štěstí.
S těžkým srdcem, s bolným vzdechem
ušel z domu před posměchem;
dál a dál jde za svou prací,
vzpomínkou vždy zpět se vrací;
žádné zvěsti o něm nejde,
jen když rok se s rokem sejde,
podporuje svého otce.
Bylo tak i v sedmém roce. —
Ve vsi však se staly změny:
Zralé klasy pokoseny,
v juna zrostl hošík malý,
holky v panny rozkvétaly,
a jich ňádra jsou té chvíle,
jak dvé poupat růže bílé. —
Zuzka v těžkou nemoc padla,
očividně smutkem chřadla,
ač ji matka v péči měla,
stonala — až dotrpěla.
Bůh ji vezmi do své říše! —
Šla, kam všecko jde, co dýše,
kam čas, jako vítr smete
vše, co roste a co kvete,
starý hrad i růži milou —
i ten křížek nad mohylou. —