Panský kočár po dědince přímo k vodě letí,
dojista, že kočí bude koně napájeti.
A než ještě na silnici mračna prachu lehla,
celá víska na dívanou ku vodě se sběhla.
Aj, co je to? zastavili u nizounkých dveří,
a pán modně oblečený vešel k chudé dceři.
Podával jí roucha krásná, ba i prsten zlatý.
Přišloliž kdy tolik lesku na stůl chudé chaty?
A pán líčil vábné tíži, zlaté hory, doly,
ať prý místo nízké chýše velký dům si zvolí,
místo člunu krásný kočár, koně místo vesla,
že by hezky v novém šatě její tvář se nesla,
že by mohla bílou šíji šňůrou perel krýti,
že se pěkně prsten zlatý na ručince svítí. —
Oheň, mráz se při té řeči v Stanislavě střídá —
na chvilku se zarazila, a pak odpovídá:
„Nechce se mi tvého domu, ani tvojich koní,
v chýši se to dobře žije, — lodička se honí,
po těch vlnách modrojasných kolébavě, hbitě,
když si zpívá nad vodami chuďasovo dítě. —
Proto, pane, podrž sobě majetek svůj celý:
krev a slzy na tvých darech od sebe nás dělí!“
Zabouřila v Malcharovi mysl při té řeči,
byl jak vojín zasažený šípem v prudké seči.
Jako střela koně letí po silnici k městu —
Za nimi pták posměváček volá: „Štastnou cestu!“
A pán mrzut na prstenů hledě drahokamy,
děl, že lůza musí se mu plazit pod nohami. —
A tak také žil a tučněl, lichvou lidi zdíral,
poslední groš dělníkovi z kapsy povybíral,
nedbal na pláč nahých dětí, na hlad jejich matek,
z mozolův a z lidské krve hromadil svůj statek.