Vane vítr po rovinách, kudy Odra běží, —
Podle Odry na pomezí dědinka tam leží;
nizounké má chaloupečky, žádná není nová,
ale ze všech nejstarší jest chýše rybářová
trochu dřeva, trochu slámy, k tomu něco mechu,
a již máte zpodobněny stavení a střechu.
Nesnadno však zobraziti Stanislavu vnadnou,
která z chýše vyšla tiše myt se vodou chladnou.
Jako bříza na polesí štíhlého jest těla,
černé vlasy pramení se od bílého čela,
pod čelem jak studánky dvě modrá očka snivá,
do nichž každý s potěšením na sebe se dívá.
Lepotvárná líce její takým ohněm hoří,
jako blankyt usměvavý v čisté ranní zoři,
a řeč její nelichotná přece tak je sladka,
jakby k dítku nemocnému hovořila matka.
Ňádra její prosvitají jak dvě vlnky bílé,
přičinlivá ruka její zná se v každém díle;
a tu bílou, pěknou nožku v toku právě mytou,
má jak laňka na lesině bujarou i hbitou. —
Stanislavu, lepou růži nad polními květy,
přinesla sem prudká voda před šestnácti lety,
na kolíbce nevzbuzenou, suchou jako v loži,
neb jí, jako oka v hlavě, chránil anděl boží.
Matka její, chudá vdova, v hloubi utonula —
kolébka, jak pírko lehké, nad vodami plula.
Zachytil ji Blažej rybář, srdcem šlechtic pravý,
ujal se on sirotečka, malé Stanislavy. —
Dobrý pěstoun dávno leží za zdí v zemi chladné,
schovanka však na lodici veslem jeho vládne,
nejen veslem, také srdcem lidí, kdož ji znají.
A tak léta nad dědinkou zvolna ubíhají.