Když od čeledi slyšel rolník Vrána,
že z jeho meze brázda odorána,
ni malinko se nezaměnil v tváři.
Zvěsť o tom došla také ku krčmáři.
Byl vám to mužík hrbatý a malý,
však zisku svého nadevšecko dbalý,
a proto nadešel si Vránu v cestě,
a pověděv, co nového je v městě,
a co se děje v zemích naší říše,
vzal z toho obrat k zpupnosti a k pýše,
a dále rozumoval: „Ve vsi naší
ta nákaza již povážlivě straší:
Znám jednoho, jenž nadutostí smělou
by zpřevracel nám naši vísku celou.
Ten člověk octnouti se musí dole!
On onehdy vám oral z Vaší role —
Já nepovídám, že snad Vám to škodí,
však příležitosť ta se dobře hodí:
já věc tu na soud vznesu, pakli chcete,
vy ničeho v tom činit nebudete.“
Však Vrána netěšil se této řeči,
a zdálo se, že tuší nebezpečí. —
Tu krčmář, lsti a úskoku jsa znalý,
hned odrazil svou loďku od úskalí,
řka klidně: „Potřeba jest ukázati,
že také Vaše vůle v obci platí;
až to se zdaří, potom, Vráno milý,
zas dobří budete, jak dřív jste byli.“ —
Tak skončil krčmář, jist jsa svého cíle,
neb jiskra v troudu zňala se té chvíle.