Ty věky, bozi v nichž po leta zapomnění
se v davech rojili vždy znovu znásobení,
ti dnové bezčetní jitřenek, které budou,
jež vzplanou nad lidmi a jejich mukou chudou,
jak marná strašidla, jež pozvedla se v šer
nad miliony kol všech božských Efemer
a k nezměření věk všech planet šílených,
jichž Prázdna na ňadrech se zlatitý prach zdvih’,
by v stínu věčném znik’, kam všecko hřmí v let divý,
ni mžikem není víc před obličejem Sivy.
Když v posled Illuse, jež pojímá a tvoří,
se zcela vyčerpá, dělohu svatou zboří,
zkad starý člověk vstal i vesmír živý dnes,
když země, ocean a plamen, vichru běs
a láska se záštím a touhy věčný sten
a slzy a vše krev a všecka lež a sen
i sluncí hořících vznik žárný, v jednu noc
se zhroutí za Bohy, jichž marná bude moc,
tu řetěz sobě stkav z jich dásní do kořán,
jež budou chřestit mu kol ramen se všech stran,
zpit blahem, rozkoší v své Siva radosti
tě, Smrti, bude pět ve tvojí Věčnosti!