Jak chmurný vyhnanec všech vzdálen, rád jež má,
se loučím pomalu s dny kouzelnými v žití,
a s výše pahorku, kde cesty v záhyb tma,
v kraj patřím, nikdy víc kam nemám sestoupiti;
zřím, slední touha má se v spící obzor stáčí,
i slední naděje — i stanu v hořkém pláči.
Ó, nešťastníku, věř v své věčné neštěstí!
Tvé srdce, mládí tvé víc nemůž’ rozkvésti,
při kruté vzpomínce na zašlé blaho tvé!
Ty k nové úzkosti své obrať oči spíš,
v noc věčnou padnouti nech’ lásku, štěstí již,
kterých jsi nezkusil, leč v touze vášnivé.
Své božské sliby vše ti nedodržel čas,
ni na svých ruinách neuzříš zeleň zas,
vzdej jenom popel jich věčnému zapomnění
Ve klid svůj poslední se ponoř rád a hned
věz, v stínu tomto živ, že ani duše není,
jež tebe ráda má, kam širý sahá svět.
Tak život v skutku jest. Jej nutno podstoupit,
jen slaboch lká a štká, jen šílenec se vzteká;
však moudrý směje se, on ví, že musí mřít,
něm v němý vejde hrob, ví, klid jen v hrobě čeká.
Tam starostí se všech o zem a nebe zhostí,
tam sobě, nešťastný, odpočiň do věčnosti!