V ohromné prerii, jež mořem beze břehu
se travou vlní dál, bez obzoru vždy dál,
sto jezdců červených na divých hřebcích v běhu
hřmí v stádo buvolí, ó, divoký to cval!
Vlas orlím peřím tkán, od tváře jim až k trupu
nach splývá ve pruzích, ve pěsti drží luk,
na lýku visí jim toul s šípy, ve zástupu
se řítí se střelbou v raněných zvířat shluk.
Ta, sotva zraní bok jim osinaté šípy
ve řvaní běží dál, za nimi průlina
ve trávě vysoké, do které krev jim kypí
a příval žlutých slin již mokvat začíná.
Jich spousta mohutná, srsť řídká bok jim halí,
viz, drtí raněné i mrtvé, nízkou kleč,
přes divé bystřeně, přes balvany se valí,
slyš křik a bučení, v němž smrti slyšet křeč.
A v dálce za nimi v jich stopě vlků pílí
dav bílých s pustiny, po špičkách jde a tich,
z tlam žravých do trávy se jazyk jejich chýlí
a z očí šlehá jim žár tužeb nezkrotných.
A vše to v útěku, jejž pranic nezastaví,
řev, křiky, divoši a býků, vlků cval
se valí prostorem, jak bouře vichor dravý
a prchá, zaniká a mizí skokem v dál…