Vzduch světlý, Erebos i s mořem neplodným
i propast eterná, jež plna zářných hvězd,
i Gaia pradávná, jež matkou Obrů jest,
i vichrů divý sbor, jenž křídlem těkavým
štve mraky půlnoci, co neustává plést
blesk, z nebes, která hřmí, pruh zlata v peruť jim —
zda, světa podstato, Ty, Pane, nejsi vším?
Ó, božský Satyre, k šílenství veselý,
z tvé věčné Syringy dech nesmírnosti splývá,
v ní všecko naříká a chví se, vzdychá, zpívá;
spal kosmos v očích tvých, jej darmo držely
a proudný, v změnách všech, ať zářný, setmělý.
Tak hory, lesy proud, bůh, člověk, kypěly,
se stále množíce z Tvých zornic od jakživa!
Ó, Pane, bezedný, vždy stár a nový zas,
jímž plane z daleka pro lepší lidský rod
pochodně zbytečny, kdes v šeru matný jas,
tož Naděj neplodná, tvé lákadlo a svod,
jenž věky svého snu jak chvíle, jež má čas,
svou pečeť vtisknuv jim do Lehty valíš vod,
ty Hrobe, Počátku, buď zdráv a náš slyš hlas!