Ano - zlehka pouštěj mraky svoje,
neb tě žádný k spěchnu nenutí;
já pak nechci, aby leknutí
pohněvalo děvče, někdy moje! -
Jednou - veda kruté s láskou boje -
stál jsem v prose; ona tu s chutí
po mezi jde; - plésám, bez hnutí
jako dřevěná tu socha stoje.
Vůkol mě létali vrabečkové
bez bázně na klásek se klasu
a v líbezném pěli souhlasu.
Ona přijdouc hned se jemně lekla -
a odevrouc usta malinové:
„I jdi -!“ jaksi divně na mě bekla.