Když bledý měsíc v jezeře se koupá
a ve vlnkách se hvězdy snivě brodí,
můj duch ve říši báječnou se hrouží,
a divné obrazy se v mysli rodí.
Předivné obrazy, že hned bych jásal,
hned slova trpká na jazyk se tlačí;
hned prsa dmou se pyšně tak a volně,
hned stažena, že sotvy dech se vláčí.
Ba divné sny nad krajem porobeným,
kdy stínové zde sbitých kolem bloudí,
sic němě jen — však dosti hledem praví,
dost šepce větřík — slza v zrak se loudí.
Ba dosti věru, že by nebe popsal,
a každé slovo o pomstu by plálo. — — —
Předivné sny zde spícím nad jezerem,
ba divné věru, co vše se mi zdálo!
***
Krásná země, ráj to nerušený,
jak by dítko v náručí své matky,
země šťastná ploula v oceánu,
a mír věčný úděl byl jí sladký.
Krásná země: moře hebké trávy
a pralesů převelebné houště —
vznešené a přece prostomilé,
posvátné ty věru byly pouště.
Oblouky a mosty květinové,
sloupy růží, chrámy z révy spnuté,
živočišstva zástupy ty pestré,
nad vším nebe modře překlenuté.
Šťastná země! — šťastny její dítky,
ježto v nevinnosti nepodjaté
žily tiše, prostě, spokojeně,
jedním poutem — poutem lásky spjaté.
Šťastny byly — jako dítě šťastno,
když vše vůkol na ně jen se směje
a vše patří mu, co vidí, slyší,
vše jest jeho, co si jenom přeje.
Rodily se z lůna k prsu matky,
javorů je větve kolébaly,
s bílou laní šeptaly si lásku,
jako ptáci s písní usínaly.