Dej mi tu jednu slzičku,
co v bílá ňádra skápla ti;
já bych tak rád, má rozmilá,
chtěl její původ zkoumati.
Jsem v pochybě, zda oko jen
či srdce tvé ji vytrysklo,
neb zrak můj vidí démant v ní —
a ona může býti sklo.
A proto dej mi slzičku,
co v bílá ňádra skápla ti,
ať vím, zda snové duše mé
jsou chudí nebo bohatí.
Já volal v lesy: „Nevíte,
proč moje víčka mokrá sou?“ —
a les mi děl, že oslepit
se daly dívky — „okrasou.“
Já volal zase: „Povězte,
proč i to srdce stůně mi?“ —
a les mi děl, že bolesti
zmítaly jeho — „tůněmi.“
Po třetí volám: „Kdy pak jen
své zapomenu Julie?“ —
a les mi dí, až srdce mé
si na hrob křížek — „ulije.“
Je pravda, že se bolesti,
utéci chcete do lesů?
Zůstaňte u mne ve prsou —
nu snad vás ještě unesu.
Kdybyste měly usadit
se v čarovná ta sídla vil,
váš dech by každou bylinku
a každou píseň otrávil.
A ona pak by plakala
neslyšíc zpívat od lesů —
nechoďte, žaly, z prsou mi,
vždyť já vás ještě unesu.
Já nebyl nikdy bojácný
a rád šel v temno do lesů,
však teď když jejich černem jdu,
se vždycky hrůzou otřesu.
Tu jednou ptáče děsí mne,
co letí k mladým do hnízda,
a jindy slyším skuhrati,
když větříček si zahvízdá.
A jakbych zbaven žalů byl
od hrůzy k hrůze kolotám —
snad přece prchly do lesů
a proto mně tak teskno tam.
Noc básní — země poslouchá
a tak je vážný hradu klín,
jakoby ňáká pohádka
se rozhlížela z rozpuklin;
a jakby vzduchem zmrtvělým
se nesla v stínu podobě —
tu táhne tiše zahradou
a zaniká tam na hrobě.
Když na ten stín tak pohlížím
a hradu černé obrysy,
tu zdá se mi, ta tmavá noc
že nyní o mně básní si.