Syn boží vykrvácel, však živa’s, boží Dcero,
jde bílá zář z tvých rukou v to, svět jímž spjat je, šero.
Jdeš od bran ráje s lidstvem, jdeš po dnešní až čas,
v tmách umírání jsi mu věčného žití jas.
Jsi vítězství mu znakem ve živlů vzteklém vzdoru,
jdeš, kahan těchy v ruce, i k nejnižšímu tvoru.
Z bran ráje v zakuklení jsi vyšla, boží trest,
to Boha, jenž je Láska, nejkrasší byla lest.
A celý lidstva pokrok v té odkrývání masky
a v poznávání božství ve Práci, „kletbě“ Lásky.
Dřív druž jen povržených, neslavná, zhrdána,
dnes utištěných hlasem již na trůn volána
Svých vyvolených Obci jsi Spása, Věčné žití,
jim vítězství Tvé síly nad triumf válek svítí.
Nad zatlučeným dělem, nad puškou zlomenou
Tě vítězně zří pláti a hrdě vztýčenou.
Z tmy šachet, stínu fabrik jak příval hřmivých tónů
pět slyší hymnus Tobě v chorále legionů.
A nadpráví se bašty tím vichrem zvuků chví,
v jich rumy Rovnost vetkne standartu vítězství.
V legiích nejnuznějších Tvých nejvěrnějších četa,
jak družina kdys Krista, z níž jas šel v stíny světa.
A to i světlým signem je Lásky původu,
že Těcha bídným první v Tvém božském průvodu.
Za branou ráje vzniklá, Ty cestou trní, hloží,
ve zracích tvůrčí sílu — znak legitimní boží —
jdeš s lidstvem od pravěku a půjdeš do věků
Ty průvodkyně, Láskou určená člověku,
bez hrůz i křeči smrti, bez divu z mrtvých vstání,
však jako slunce stálá v svém blahodajném plání.
A jako samo slunce — ten přijde čas, ó zvíš —
rod králů vedle rodu rot nuzných uvidíš
před tváří klečet Svojí a jedním poutem spjaty:
to jedinou jen vírou v Tvůj světlý zákon svatý
a v jeden příkaz, z něhož květ spásy uzraje:
jsou různy jenom síly, však práce jedna je.
Jak modlitba je jedna ku témuž vždycky Bohu,
v níž každý právem praví: Jak umím a jak mohu.
Jak v prosbě Syna bratrem je nádenníku král,
tak vzhořet Dceři musí týž velký ideál.
Tenť Héraklem pak bude, jenž silou zvrátí svojí
tu větu těžké bídy: „Na chudobných svět stojí“.
Neb bohatství a sláva — nejtěžší světa tíž —
před východem dne spásy jsou nezlomená mříž
a s nimi nepovznese svět ve světlo se z šera:
Jsou kov, jímž na kříž vbita je dosud Boží dcera.
Však doba kov ten zničí, svit protkne světa šer
a bez základu vplyne svět v jitro vyšších sfér.
— — — — — — — — — — — — —