Já dopsal. — Čtu. — V tom had se k mým nohám tiše šinul
a na můj klín se vyšvih’ a kolem šíje vinul.
A doužkující lebkou, svit sírný v očku svém,
se přiblížil mi k uchu v sykotu výsměšném:
„Ten pathos maska lži je. Jen rci, zda vše to možná?“
„„Já věřím!““
„Jsouť i víry však pouze přání zbožná.
Jak možno, aby cedr, jenž vrškem brázdí mrak,
se rovnati měl hloží, a tomu trávy brak.
A jelenu červ slizký a slípka ptactva králi,
a duchu věšteckému duch, v bahně jenž se kálí?
Je možno, aby pýchy a moci své se vzdal,
kdo výš rost’ neb moc živlů svým duchem v službu spjal?
Chceš v lidstvu jiné řády, než ve přírodě samé,
i vesmír, jimiž spjat je? — Ó blude, sne a klame!
Chceš zákonům, jež vládnou všem sluncím od věků,
jen malý svět svůj vymknout, dát jiný člověku?
A sílu v pouta mdlobě a chorobě vzlet zdraví?
Zda nejsi jako dítě, jež moři hráze staví? —“
— — — — — — — — — — — — —
„Ó, hade Pochybnosti, jenž slovy dýšeš jed,
svou sofistikou v scestí mou víru’s neuved’.
Já od mlh dávných věků zřím postup k dobru stálý
a vidím světla rozbřesk, kde temnot čněly skály.
Já mizení zřím Moci, té kruté, železné
a slyším v boji chudých již zvuky vítězné.
Já hynutí sil dravých i v přírody zřím říši
a vidím povznes stálý z tmy stínů k světel výši.
A věřím: Proud ten v před jen, však nemůže jít zpět,
mu Práce břehy razí a na ně seje květ.
A nad vlnami proudu se duše vznáší její
a plá jak Stella Maris těm prvním, v dál kdož spějí
na kocábkách své touhy, na lodích ideí
dál, stále dál a dále tím vírem peřejí,
jež jak blud všechen strhnou i jednou v hloubi svoji
tu pravdu, lží jež bude: „že na chudých svět stojí“.