Svět nový tedy chcete, bez útisku a hnětu,
jenž keři bílých růží by podobal se v květu.
Co na něm duch, to květem. Co květ, by tíhlo výš,
a tak by keř se vznášel ve věčných prostor tiš,
jak miliony křídel unášen, bez kořenů,
výš, výš a stále výše až slunce ku pramenu…
Však kde je síla taká, jíž zázrak ten by vzplál,
kde rek ten nebo prorok, kde světec ten neb král?
Kde slovo nebo píseň, krev, zákon, oheň vzňatý,
z nichž zázrak ten by vyplul jak bílý bůh a svatý?!
Znáš Kristovu přec lásku a zkrvácený kříž,
kde vypustil svou duši, by sejmul světa tíž.
A sejmul ji? Ó pověz! — A druhý Kristus kde je?
Je uzavřeno nebe a z tmy se satan směje.
Na kříži zaschlý trn zbyl a hřeby zbrocené
a pod ním chudých ruce v zoufalství zdvižené.