„Ach, jaká utopie se v mozcích vašich zlíhá!
ká peruť to, jíž mohla by vznést se světa tíha?!
Jsou na něm těžké tvrze práv, zvyků odvěkých,
jich kořeny již žula a vrchol věčný sníh.
Moc jeho těžký kov je a minulost krev stydlá,
jej neudrží v letu nejzázračnější křídla.
Být základ proto musí, tak olbřímí kde tlak,
tak od věků to bylo a po věk bude tak.
Neb co se nechce sřítit a co se k výši klene,
mít musí vrstvy spodní tou silou utlačené.“
Tak děl jsem na ty řeči, jichž zvuk tak vábně zněl,
však z hlubin, odkud tryskly, slov nových pramen vřel:
„Ne! Umenšete tíži! Rzi za plen dejte zbraně
a v lásce vítězící i pouta vrzte na ně.
Nechť její prudké žáry i mocné uchvátí
a nadpráví zdi těžké nechť v popel obrátí.
A dejte dobru růsti, kde lidský tvor jen dýše,
a kopejte hrob tmavý mstě, násilí i pýše.
I výsměch pohrdání shoř v žáru lásky té,
i k nadvládě co svádí a k zášti ukryté.
I bídný buď vám bratem a sestrou každá žena,
jen soustrast vzbuď i duše, jež tmou je zakalena.
Ne v hrdém osamění nadzemských oblastí
svůj, genie, trůn hledej, leč snes se k propasti,
v jichž stínech bídní lkají, a pomáhej je vznésti
ku patě aspoň horstev, jichž vrchol byl tvé štěstí.
Nebť dokud sto jen bídných v tmách bude úpěti,
s jich tíží nikdy lidstvo v říš vyšší nevzletí!“