„Což není krásným losem, být světu pevnou básí?
Z té myšlénky již síla a hrdost ve hruď vchází!“
„…Ach ano! Ale svět ten až v prach nás přitláčí,
pod světem jsme my chudí, a na něm boháči.
A nesem’ jejich moci a vin jich těžké břímě,
my prsť jsme, z které jim jen vyrůstá štěstí símě.
My věčně přikrčeni, v tmu stínu hledící,
a oni slunce zlato ve zracích, na líci.
My jako Atlas báje, vlak bez čarovných sadů,
tíž světa podpíráme a tvrdých na něm hradů,
bašt těžké jeho moci a řádů staletých,
však za ten osud krutý, ký byl náš těžký hřích?
A Héraklés kdy přijde a čarovný s ním oddech
a cesta v sad, kde slunce na zlatých hraje plodech?
Však Héraklés, jenž nezná, co nízká lest a klam
a světu skuje křídla, by vznášet se moh’ sám.
Neb peruť mít-li bude, nač podnože mu dále,
pak netřeba stát světu na šíjí našich skále.
Pak bez opory vznášet se bude v říši hvězd,
a ze tmy k světlu my též svůj budem’ slavit vjezd.“