„Na chudobných svět stojí“. Jeť bez nich po něm veta.
Tak určitě a jasně přec dí nám ona věta.
Neb oporu mít musí, co žít tu chce a plát,
tož musí býti chudých, svět má-li dále stát.
Nuž nechť jak písek v moři se plémě vaše množí,
neb pevněji se stojí široké na podnoži.
Kdo dí: Víc nebuď chudých! ten strůjce zhouby je,
ať jméno jeho Owen, Saint Simon, Fourier.
Ať Colins, Proudhon, Lassalle, neb těch, co po nich žijí,
neb básí světa viklá proud jejich utopií.
Tou básí, nad niž lepší víc nebude mít svět,
neb zvyklá tíži trůnů již tisíce je let
a skalným baštám Moci i pout a zbraní hnětu,
ký lepší nad ni bási chtí oni dáti světu? —
A oporu vzít odkud a odkud náhradu,
kdy svět by třást se začal v oslablém základu?
A kdyby v tmu se řítil, snů jejich pásmo chudé
jak pavučí by strhal i šerpy učňů rudé.
A proto stranou, snílci, ať v prach vás nezdrtí
na zámek vaše slova, a vari! před smrtí.