„Na chudobných svět stojí“ — ta slova kdys jsem čet’,
a jako poutník rudu můj duch je cestou zved’.
A prohlížel ji se stran a proti slunci zvedal,
neb významu kov těžký pod její hlatí hledal.
A v noci zkoušel tavit ji na ohništi dum,
však vzdorovala záři i rudým plamenům.
Jen bílý kouř z ní táhl a kroužil se a splýval,
a jak v rej mlžných vidin duch poutník veň se díval.
A myšlének pak pásmo kol jejich roje před’:
v těch verších jeho vláken a jeho třpytu sled.