Mnoho jsem prožil v říši snů a dumy
a bojoval v té žití denní vřavě,
kol všedních bludic šel jak ve mrákavě
a viděl svit, kde slepnou lidské tlumy.
Mnoho mi v trosky zapadlo a rumy,
já přes ně dále kráčel jako hravě;
jen Bůh ví, že to nešlo nekrvavě,
a On jen lidským srdcím porozumí!
Nuž, rád jsem plul tou žití poutí valnou
v klidu i bouři, v radosti i žalu,
ač vzdálen jí, vždy k pravdě touže v duši;
a moje loď když narazila v skálu,
já jednou vzkřik, — pak naslouchal jsem v hluši
kdes od přístavu na ozvěnu dálnou.