Já:
„Oj, divoké ty srdce mé,
kdy spolu vjedno budeme?
My bijem’ se a bijem’.
Ty spíše vzpláš, já déle zas
obrážím padlé lásky kvas,
tak spolu stále žijem!
Jak jsi ty divné, bezcitné!
Vždyť dřív než láska procitne,
již pro jinou zas biješ.
Však nejen láska, také já
jsem přeubohá oběť tvá
a moji krev též piješ.
Jak motýl z květu ke květu
se míhá v rychlém přeletu,
tak také ty, ty kruté!
Den ovoníš a zase hned
jinam otáčíš ten svůj hled
s květiny nedotknuté“
Srdce:
Já, brachu, hnán jsa hledám květ,
jenž do krve mi zlíbe ret,
jenž plá jak západ vznícený.
Pak v žhavém jeho objetí
chci svoji píseň dopěti
a klesnu v jeho plameny.
(4. VIII.)