M. H.
Jak trudno u srdce, když v rukou jiného
tu, kterou miluješ, se laskat zříš,
když květ svůj, ideál u tvora bídného
v náruči tisknout se vidíš blíž.
Ne po kapkách, však v proudu lije se
ta hořkost přetrpká na hlavu tvou,
když smutek se zlostí v tvé duši bije se,
když jiný má, již chtěl’s mít svou milou.
Tak u jiných to bývá, u mne nikdy ne !
Jak šťasten jsem, že smutek neskrývám.
Mou tváří nikdy zášti nevane,
já tiše v duši ti jen miserere hrám.
Jak lituji tě. Načpak záviděl bych
ti hloupé štěstí z rukou ubohých.
A tolik egoismu proudí v žilách mých,
že vím: „Jen mnou ti mohl sladký být ten hřích.
Však v hloubi trpkého cos má můj pustý smích.
(21. II. 1916.)