Slovo jasné víly splnilo se cele.
Přísný otec náhle smrti v oběť padne;
sotva smuteční se skončí dnové žele,
děva — choť bílými dvory vládne.
Sedumkrát již vesna zemi omlazené
přinesla svým dechem pestré kvítko —
krásněť jistě v poli kvítko orosené:
krasší však máť chová v klíně dítko!
A ta matka bledá v skrytu smutná sedá,
teskně líbá skráně přemilené;
ta myšlénka nikde pokoje jí nedá:
‚Blaho tvé je dítkem vykoupené!‘
Když tak jednou s děckem dlí zas o samotě,
s hrůzou slyší známou vílu-ženu:
„Dala sem ti srdcem voleného chotě,
zejtra dáš mi dítě za odměnu!“
Klesne matka bledá s děckem na kolena;
modlitbičky, na něž zpomene si,
k nebi vznáší duše její uděšená,
aniž po celou noc oddechne si.