Na pokraji lesa, na úpatí hory,
chudá dívka hledí do padola;
po padolu svítí četné bílé dvory,
dvory rozeseté do půlkola.
Všecky dvory bílé, seté v kola půli,
dřív než vlny měsíc odhoupají —
neboť syn podléhá otce přísné vůli —
vládkyni nevěstu vítat mají.
Bohatou nevěstu v brzce přivítají:
zlato k zlatu, bída k bídě sluší;
proto musí jinoch výhost dáti ráji
a opustit věrnou drahou duši.
Zoufale zří děva na ty bílé dvory,
na kolébku i na rakev blaha,
a již tmít se počínají hory,
děva ještě v chýš se vrátit váhá.
„Však já přec tam budu líbánky své slavit,
do dvorů mne uvedou co ženu —
aneb musí peklo černé kraj ten zdávit,
vzavši duši moji za odměnu!“
„Nechci za hrobem víc nijaké mít spásy,
když mám v žití marně po ní nýti;
chciť já plným douškem zažit světa krásy,
než mé vřelé srdce bude hníti.“
Vášnivě ta slova děva provolala,
sotva zvolala, již zalekla se;
aj, postava jasná po boku jí stála
a děvčete sluchu slova dotekla se:
„Nech si mladistvou svou duši k lásce ždané;
slib mi jen, že dáš mi v sedmém letě
prvorozeňátko vřele pěstované:
a má ruka blahem zahrne tě.“
A tak šepce svůdně jasná víla dále,
oběť z jedné, rozkoš z druhé strany,
úskočným jí slovem odvažuje stále,
až vyláká osudný slib panny.