Vojáci táhnou z města ven,
z nich málokdo se vrátí;
jim tambor tluče na buben
a tak jim cestu krátí.
On v srdci bolesť divokou —
od dívky své jde v dálku
a snad ji víc neuhlídá,
snad nepřežije válku.
Snad již se více nevrátí
a dvojí blaho zruší,
snad lůžko smrť již ustlala —
to prorývá mu duši.
Jak smutek v srdci dává takt,
tak na buben on mlátí —
vojáci za ním krok a krok,
a on jim cestu krátí.