Na rtech se ještě vznáší smích,
vše tone v zjevech blažených,
lu ozve podivná se píseň,
jak v ráji pozemská as tíseň.
Ven do krajiny polotemné
se derou zvuky přetajemné
a v divoké se bázni třesou —
snad slávu vlasti k hrobu nesou?
Než hosté úžas přemohou,
se náhle dvéře otevrou
a do nich divný průvod vchází.
Toť Sam je, v rouše knížecím
a jeho věrná harfa s ním
a jemný věnec z jetele
mu chladí skráně svraštělé,
a za ním ozbrojenci vedou —
ha, lorde, znáš tu dívku bledou?
Neubylo jí krásy s líce,
leč duše v něm nesídlí více,
a místo hravých kvítků zdobí
teď lastury a mořské řasy
a kalné perly její vlasy,
a z oka jako bohatýr
vyhlíží samolibě štír —
aj, vždyť si skvělý stánek robí!
Sam mluví teď a jeho věsť
sprovází hrůzně zbraní chřest:
„Nuž, páni, smějte se jen dále
při zjevu šíleného krále,
jenž k vaší útěše sem vleče
lahodné dívky — ostré meče.
Ty ale, lorde, ty se chvěj
a v pomoc více nedoufej,
Arranských knížat dědic zde
tě k soudné stolici své zve
a zástup onen divoký
vykoná jeho výroky.
Hoj, muži, blíže s děvou, blíže,
ať urozený milenec
zulíbá její ruměnec.
A vy zas spěšte s pochodní,
ať k svatbě hrad se rozední,
otroka dceru pojme pán,
a zrádcův odkaz vymazán.
Neboj se družky, ženichu,
a nestůj tu tak po tichu,
rozkaž, ať hudba hlaholí
tvůj ples po celém okolí:
než přijde ještě záře rána,
Erina pozná svého pána.
A neboj mé se šílenosti,
vždyť bavila tě dlouho dosti;
jak Murrogh, slavný předek tvůj,
si v naší krvi zahoduj!“
A ohňů zář a spadlý krov
stvrzují pravdu jeho slov
a kdo jim předce nevěří,
zří muže v zbraních u dveří,
zří hrůznou Nory mrtvolu,
z níž srší záhuba jen jistá —
však pouze Sam se k smrti chystá
bez zoufalosti, bez bolu;
třesk dřev a vichrů úpění
mu jako slavná hudba zní,
jež k pohřebu je uchystána
pro posledního vnuka Ossiána.
A jako ryky bouře v moři
teď jeho struny zahovoří:
„Jen směle, páni, hodujte
a hrozbám živlů vzdorujte,
vždyť milujete naši krev
a naší zoufalosti zpěv,
vždyť v potu hojném našich tváří
vám jenom hojný zdar se září. —
Má vlasti, aspoň chvíli klidu
uchystal tobě věrný syn,
a zbavenému zhoubce lidu
snad předc požehná hospodin;
snad předce jednou mocně vztýčí
tvé dávné slávy korouhev,
a posledního vraha zničí
zpěv vítězný, ten krásný zpěv.
Osení pomsty rychle zrá —
o, zasměj se, Erino má!“
Tu nastal třesk a kouř a kvil
a v jiskrách hrad se potopil
a z jeho hrůzných zřícenin
se zvedá pěvce slavný stín,
ten jako posel požehnání
se na posled k své vlasti sklání:
„Tvých synů krev snad rozseje
ti v žilách nové naděje,
a chvění země, jásot řeky
uvítá nové tvoje reky.
Přichází doba vítězná,
my smrtí svou ji provolali
a lásku tobě v odkaz dali —
o, zasměj se, Erino má!“