Oj hrade, hrade neblahý!
Divoké z tebe bouří zvuky,
jak mrtvých bojovníků pluky,
jak strašná kletba na vrahy.
A okna svítí, jako za dne,
do noci mrazivé a chladné,
jíž bojů tušení zatřásá.
Ha, slyš, to hrdý lord tam jásá
a bujných přátel v pestrém kruhu
si béře bídu za posluhu.
„Hej, cháme! blíže, blíže sem
a zapěj nám cos divokého,
ať do nebe se povznesem
na křídlech chválozpěvu tvého.“
Sam blíží se a hrozný vztek
mu šlehá z pomatených očí;
že postavy a paměť, věk
se plaše před zrakem mu točí:
„Já jenom jednu píseň zpívám,
a tou horoucí pomstu vzývám,
v ní kletba moje pochována,
až dočká odplaty se rána.
Tu píseň zpívám jenom skále
a ta se sřítí nenadále,
jen moři dím ji, kdy je tiché,
a to hned dme se v zpouře liché;
vše zahubí ta hrozná věsť —
a ty chceš její břímě snest?“
Lord chvíli upřeně se dívá —
ta dívka, hu! se v moři skrývá,
a sledním dechem pomstu hlásá —
pak náhle upomínky ztřásá
a volá rychle, volá vztekle:
„Ohó, což srdce mé tak změklé,
by umořil je zpěv tvé slávy?
Nemáš-li k říši zpěvů klíč,
zjedná ti nadšení můj bič —
hoj chlape, hlásej svoje zprávy!“
Usmál se rob a pán a host —
a hudba zní a hudba zní,
teď jásot, teď zas kvílení,
teď ples nad pomstou zdařenou,
teď žal pro volnosť zmařenou;
tak hovoří jen zoufalosť,
tak žalostně si blesk snad zpívá,
když žár svůj v chladné zemi skrývá.
Tak divoce se zpěv ten žene,
že panstvo jím je přimrazené,
že jako sochy vlastních hrobů
nadarmo opustit chtí mdlobu.
Teď zvuk, jak ďáblů úpění —
a píseň zní a píseň zní:
„O zrádci zpěv, ten hrůzný zpěv
mi žasným kouzlem sžírá krev,
ta zlá památka poroby
se živí dechem choroby
a vždy jak hrozba k nebi plá —
o, zasměj se, Erino má!
Toť Murrogh byl, lord Inchiguin,
jenž zradil vlasť a rodný kmen,
jenž zbořil vlastní víry chrám
a cizím sloužil k zkáze nám;
toť Murrogh byl, památka zlá —
o, zasměj se, Erino má!
Nevěřil v pomstu, v boha ne
ni v cesty kletbou stíhané,
jen v rozkoš věřil, v boj a krev,
krev pil a zpíval k tomu zpěv.
Toť Murrogh byl, památka zlá —
o, zasměj se, Erino má!
Oh Cromvell, Cromvell! z jeho sluh
byl prvním irský dobrodruh,
u Cashlu národu mu květ
a svobodu dal za oběť.
Toť Murrogh byl, památka zlá —
o, zasměj se, Erino má!
Co ušlo meči přítele,
hledalo spásu v kostele,
sám arcibiskup tam se skryl —
a požár všecko pohltil!
Toť Murrogh byl, památka zlá —
o, zasměj se, Erino má!
A „kletba! kletba!“ hrůzný hlas
zaúpěl z chrámu — ticho zas
a z palčivého popele
se zdvihla ruka mstitele.
Toť Murrogh byl, památka zlá —
o, zasměj se, Erino má!
Jen jeden prchl, k vůdci jde
a slouží jemu bedlivě,
až jeho dýkou políben
před časem poznal věčný sen.
Tak roste pomsta, rychle zrá:
o, zasměj se, Erino má!
Však posud straší zlý ten druh
a v mnohém lordu jeho duch —
a posud Paddy v okovech
o slavných blouzní závodech,
jen bídu má, jen pomstu zná —
o, zasměj se, Erino má!“
A struny praskly, ztichl zpěv,
tak náhle usmrtil jej hněv,
a tichem strašným slova zní,
jak zhaslé hvězdy kvílení:
„Jen bídu má, jen pomstu zná,
o, zasměj se, Erino má!“
A zas ty zvuky teskně mrou,
jak pohlceny záhubou.
Teď jakby s hostí kleslo břímě
a v starcovo se svezlo týmě,
si oddychuje každý znova
a zkouší hnutí, zkouší slova,
leč šedou hlavu sklonil kmet,
jakby ji tížil v rumech svět. —
A lord vyskočí divoce:
„Hej, pochodně sem! budiž den
a v jeho záři zemři sten,
jenž o pomstě zde skřehoce.
Hej, víno sem a děvy sem,
Sam budiž jejich průvodcem!“ —
Ta zvadlá tvář, vtělený hněv
nevábí arci více děv
a mladá krev a bujný svět
chce kyprý vlas a vřelý ret —
Lord dí: „Jaký zde vládl car?
Ba myslím, že jsem Belsazar,
a Sam tím věštcem z Chaldeje,
hrobníkem každé naděje!“
Z daleka vítr teskně vál,
jak rek by do zajetí klesl
a divné, divné zprávy nesl,
ba řečí hluk, ba zbraní chřesty —
však nikdo netknut těmi věsty,
jen lord se svému vtipu smál.