„Po dni v otroctví probdělém
zas hoře jen mým údělem,
tak veliké, tak strašné hoře,
že rozumí mu jenom moře,
že jenom zhoubné jeho vlny
je ztiší v spánek neouplný.“
Neblahý stařec na břehu
a slunce v sledním zážehu
se oba k chladné vlně kloní
a do ní horké slzy roní.
A slzy slunce — záře žhavé,
a slzy starce — žaly dravé,
i moře se těch slzí bojí
a jejich prosbám nepostojí.
Rybáků zpěv a vody šum
se druží k pomateným snům
a oživují starce hledy
jak divů zjev a tajné vědy.
A jako šepot listů v lese
teď v moři lehký vánek hne se
a jako uvězené víly
vždy blíž a toužebněji kvílí,
vždy větší je to žalostnění,
až náhle starce zbudí z snění.
On chvěje se a vůkol dívá —
a mořem mrtvola hle zplývá,
za chvíli jemu u nohou
složilo kořisť nebohou,
a pak v zoufalém spěchu žene
se pryč od dívky utopené.
Smrť nezavřela její zrak
a z něho srší hrůzy mrak
a z něho bájné kouzlo pne se —
ten pohled šílenec jen snese!
Neubylo jí krásy s líce,
však duše v něm nesídlí více
a místo hravých kvítků zdobí
teď lastury a mořské řasy
a kalné perly její vlasy,
a z oka jako bohatýr
vyhlíží samolibě štír —
aj, vždyť si skvělý stánek robí!
Sam na ni hledí, on ji pozná:
toť Nory mrtvola je hrozná,
a její zkamenělý hled
mu vede pomstu na paměť.
„O, rozumím ti, mrtvý zraku,
ač zahalen tvůj plamen v mraku,
v mém srdci démon divoký
mi hlásá tvoje výroky.
Po bouři hlučné na zemi
si zdřímneš v zemi posvěcené;
nechť paměť lidská oněmí,
má láska předc ti pomník zklene.
Teď pojď a nestrachuj se děda,
on vede tě pouť na novou,
kde budeš pomsty osnovou!“
Sam mrtvou dívku k sobě zvedá
a tiskne divém ve šílení
na její ústa políbení,
pak s ní ubíhá výš a výše
do pustých skalin truchlé říše.
Žalostně za ním stená moře
své věčné, nepojaté hoře,
on ale divoce se směje,
až skála ozvěnou se chvěje,
až v hrubém větru dech se tají.
Teď vrchole dosáhl skály
a posud pevný, posud stálý
pozvedá rámě v síle dávné
a jako prápor pomsty slavné
mrtvolu ukazuje kraji.