Když na vrch skály dospěli,
tu dlouho teskně mlčeli
a Norah v hrozné předtuše
tu stála jako bez duše.
Konečně lord se zasměje.
„Aj, milka čekáš, holubičko?
Ten nebude ti líbat líčko
a marná je tvá naděje;
svět jiný nad ním zašuměl,
kde rozkoše jej neunaví,
on nyní s vlnami se baví
a tebe — dávno zapomněl!“
Jí v srdci plamen zahoří
a oko v mrak se ponoří,
leč lord to všechno chladně zří
a chladně dále hovoří:
„Proč plakat? Škoda krásných očí,
on byl by též tě oklamal;
blesk nové lásky k tobě skočí
a dávnou — vítr oplakal.
Já miluju tě, já jsem pán,
já vyslyším tvé tajné touhy,
že ani želu přízrak pouhý
nebude v tobě zanechán.
Na hradě mém tě z plesů hejna
uvítá láska přenadějná,
a v její nepřístupné výši
poslední bídy sen se ztiší.
O přízeň žebrat neumím
jak onen řečí lahodnou,
však pohledům tvým rozumím
a ty mi dí, že budeš mou.“
Tu dívka divoce se vztyčí
a hrůzným pohledem jej ničí:
„Chceš marně v pohledu mém čísti,
ten tobě nepřinese zdar,
a štěstí mého svadlé listí
roznítí záhy hněvu žár,
jenž ztráví celou bytnosť mou;
než skončím ale dráhu svou,
zřít chtěla bych tě naposledy
a otrávit tě svými hledy.
Teď jdu, tvou oběť hrob zakryje,
však pamatuj si — pomsta žije!“
„Stůj,“ zvolá lord, „tvým pánem jsem,
já vykoupil tě zločinem,
však z tvého hněvu vlnobití
mi hvězda lásky předc zasvítí.
Chceš prchnout? o, toť marná snaha,
v mé moci odsud každá dráha
a nevolíš-li skály spád
musíš se předce mojí stát.“
Na čelo Nory odhodlání
se jako černé mračno sklání
a hrdě kročí k úpadu:
„Já neznám strach, ni závadu,
já půjdu za miláčkem směle
a světu velký důkaz dám,
že k rozkazu své lásky vřelé
se ani smrti nelekám.“
A než se zpamatoval pán,
nad ní se zavřel moře chřtán;
jen šumění vln rozehrané
jak pomsty věštba k vrchu vane.
Teď ale Sam přistoupí k pánu
a smíchem tají srdce ránu:
„Nuž, lahodí ti její lásky
sny kouzelné a něžné skázky?
Ty žiješ, ty se nyní chvěj,
a v štěstí více nedoufej!“
„Ha, cháme, volá lord, tvůj smích
mne v zoufalosti nezastíh’,
teď za mnou, bídný otroku
a pokažený proroku.
Já najdu brzo náhradu,
já neznám strach ni závadu,
mne nezasáhne pomsty ruka
a věčná bude tvá jen muka.
Hoj, za mnou nyní vzácný muži,
sic hněv můj okovy tvé ztuží!“
Sam stojí jako v poutech král,
zrak jeho marně hledá meče,
však lord se jeho vzteku smál
a zpupně za sebou jej vleče.