Nad mořem lehké mhly se plaví
a do skvělých se budov staví,
k nim děva v luzném zmatku zří
a tajuplně hovoří:
„Ach, otče, touhy mé se tiší
a život můj dostoupil k výši
a stesky jeho sžírající
se změnily mi v blaha svíci.
Mne Allan miluje tak sladce,
jak snad jen děcko přilne k matce
a předc tak mužnou rukou vede
mne k budoucnosti méně šedé,
tak svatě slova jeho zněla,
že srdce mé si dobyl zcela.
Ó, znáš jej, děde? v našem kraji
jen jeho chvály všickni dbají.
Jak orel při svém prvním vzletu
zahrozí odhodlaně světu,
jak lesů lord divoký, jelen,
neznaje strach ni podlosť klidnou,
již dary k pokoře vybídnou,
vše reka věstí — tak můj Allan!
Ó, včera kdybys jej byl viděl!
Mne jeho loďka mořem nesla.
mé srdce pělo k taktu vesla
a oko z oka blaha ssálo,
o němž se sotva ráji zdálo.
Tu lord náš kolem plul v své bárce —
snad nerad má ty luzné skázky,
jež plní světy mladé lásky,
snad z naší chudoby se styděl? —
To nevím — s výrazem však kárce
se zakalilo jeho čelo
a jeho oko hrůzně vřelo,
jak by nás ztopit chtělo sněhem.
My minuli však kvapným během,
zas oko v oku sme si tkvěli
a naň i na svět zapomněli.
Dnes Allan přivede svou matku
a půjdeme pak spolu k sňatku,
jenž lahodným nám slovem věstí
květ blaha, neskonalé štěstí.“
Kmet v divném tona přemítání
své oko v šerou dálku upne,
z níž vane šumění posupné
a jako tiché bědování —
a děva dí: „Žeť nepřichází!
Již slunce mírné lesky hází,
již k západu se zvolna chýlí
a on, — leč tam — tam loďka pílí —
to on, toť jeho kroj a pýcha,
já překvapím jej, teď jen zticha,
zde za tou skalou chci se skrýti
a pak jej náhle pozdraviti!“
Ba věru, jsou to mužské kroky
a ač ten vrch je převysoký,
vždy blíže, jako by měl křídla —
ó, k tomu láska jen vybídla!
Již Norah skočí ze své skrýše
a jemu vstříc ubíhá v pýše,
divoce jeho oko vzplane,
tu vzkřikne dívka: „Lord!“ a stane.
Jak by jí srdce protkla dýka,
omráčil vzhled ji velitele,
a do svých ňader zas zamýká
své city a své tužby vřelé;
zpět k vrchu běží, za ní pán,
tich — jak před bouří oceán.